Buď vítán každý, kdo s dobrým úmyslem v tento virtuální prostor přicházíš.

 

plakat-divadlo-prosinec

 

 

 

 

 

 

hortus-magicus-plakat-2016(fotka)

plakat_predplatne_2016_17


PreucilVlada Misik

a

Přerovský deník napsal o inscenaci hry Veroničin pokoj. Článek si můžete přečíst zde.

 

Nad dopisy diváků:

Příteli Jirko,

dík za Veroničin pokoj. Premiérové napětí je pryč a doznívá úspěch premiéry. Byla to bezvadná premiéra s výbornými režijními nápady L. Koláře i perfektní funkční scéna Jany Štěpánové. To, jak scéna byla přímo v hledišti a diváci mohli vás herce sledovat zblízka. Dali jste nám možnost vidět, jak postavy prožíváte a jak jim dáváte život. Herecký výkon Jany Štěpánové , její herecké polohy, gesta, mimika , vždyť v jedné hře sehrála několik postav. Obdivoval jsem Tvůj výkon, jak jsi bravurně řešil proměnu své ženy v druhé části.

Bezvadné bylo i to, co dotváří inscenaci – světla i zvuk.

Scéna, jak dusíte Veroniku polštářem je tak přesvědčivá, že jsem myslel, že je to doopravdy – seděl jsem hodně blízko a Veronika Jany Hostičkové byla tak přesvědčivá, že jsem málem hledal lékaře.

Konec výborného představení, děkovačka, obrovský potlesk, květiny. Znám ten výborný pocit.

Výborné je i to, že mladí herci dostávají příležitost. Jsem rád, že máme v Kroměříži tak dobré herce.

Tak, jak jsme chodili na Cápkovou a Tvarůžka, tak teď chodíme na Štěpánovou a Kašíka. Divadlo v Kroměříži žije i po 150 letech.

To, jak jste s nadšením a obětavostí, vlastními silami opravili naši divadelní Kapličku, za to Vám, členům Divadelního spolku patří dík. Nezapomněli jste ani na diváky, aby si v nové upraveném baru mohli posedět u dobrého vína či něčeho jiného. Když jsem vzpomněl na Lidušku Cápkovou – vím, že se na podzim se chystá vzpomínka na tuto výbornou herečku.

Ještě jednou dík za krásné představení.

Josef Olišar

Divadelní Vysočina vykoukla mimo region … aneb Vstoupil jsem do Veroničina pokoje
 
„Musel jsem obětovat Osiřelý západ v Třešti!“, byla má první slova, když jsem se vítal s přáteli z kroměřížského divadelního spolku těsně před začátkem premiéry. A pak … pak jsem vstoupil do Veroničina pokoje a to doslova. Scénické řešení formou arény bylo první a podotýkám, že rozhodně ne poslední výraznou devízou kroměřížské inscenace, protože jinak tradičně vybavený pokoj (který snad použili všichni inscenátoři této divadelní hry na světě), by při kukátkovém provedení rozhodně nenabídl takovou atmosféru, která je právě pro Veroničin pokoj nezbytnou další kulisou. Předpokladem pro úspěšné provedení této divadelní hry Iry Levina jsou kvalitní herecké výkony. Pro nezbytný a potřebný moment překvapení je nutná naprosto přesná dávka uvěřitelnosti postav, což platí zejména pro představitele muže a ženy a v jisté míře i pro postavu mladíka. Že jsou v Kroměříži dobří „hráči“ jsem věděl, přesto jsem s koncem představení nemohl popadnout dech. „Ostřílení bardi“ Jana Štěpánová a Jiří Kašík, kteří již na jevišti předvedli řadu výtečných hereckých výkonů, se pro mě včera večer překonali a to až do té míry, že jsem se jim těsně po představení bál pohledět do očí, aby mě neuhranuli. Jana Hostičková v roli dívky je až éterická a to zejména v první části představení. S velmi vysokými nároky na hlasový a fyzický projev v druhé půli se potom Jana malinko popere (to jen abych nebyl napaden ze zaujatosti), aby v závěru svůj herecký výkon vyšroubovala k maximálnímu výkonu (tím nechci říci, že do budoucna nepůjde ještě výš!) a dohrála svou postavu s tak mrazivou přesvědčivostí, že jsem toužil ji zachránit. Nakonec a rozhodně ne v poslední řadě byl pro mě velkým překvapením Miroslav Michajlovič, kterého jsem na jevišti viděl poprvé. Zdánlivě vedlejší roli mladíka zvládl na výbornou (citlivý čtenář nechť mi laskavě odpustí, ale ten „hnus“ byl cítit až ke stropu). Co nezbytně musím ještě zmínit, kromě citlivé a přesné režijní práce Ladislava “Láry” Koláře, je scénická hudba Radka Štěpána. Až „harrypotterovsky“ znějící ústřední melodie a naprosto na nervy brnkající tóny ve vypjatých momentech používané režisérem v přesné dávce s naprostou úctou k inscenaci, byly dalším z řady velmi silných momentů. Finální až bolavá hlasitost hudby v závěru vám spolehlivě rozstřelí hlavu. A budete rádi, věřte mi, protože se vám stejně už „nebude chtít žít“! Děkuji… Včera večer jsem vstoupil do Veroničina pokoje a přes všechnu tu hrůzu se mi z něj nechtělo odejít. A tak jedinou vadou tohoto představení pro mě zůstává nemožnost v závěru Veroniku skutečně obejmout, přitisknout ji na hruď, pohladit po vlasech a říct: „Proboha děvče, ty za nic nemůžeš … neboj, postarám se o tebe … všechno bude dobrý…“
 
Nad představením se zamyslel Vladimír A. Mátl